Nový Zéland  – 2013 / 2014

1. Cesta na Nový Zéland

11.12.2013 středa
Odlet z Prahy 7:10 ráno do Frankfurtu A319 ČSA. Ve Frankfurtu přestup na let do Taipei. Odlet 10:40 A340 China Airliners. Ve Frankfurtu byl přestup trochu na poslední chvíli, ale zvládli jsme to. Let byl v pohodě, super jídlo.

12.12.2013 čtvrtek
Přílet do Taipei v 5:40 ráno. Prošli jsme imigrační, dostali vízum. Vše je tu šíleně nablýskané a obrovské! Jsme grogy. Snažíme se vyspat v odletové hale (Sany se snaží úspěšně). Kolem 13té hodiny se probouzíme a po polévce jdeme směr turistické centrum, kde se bookujem na výlet do města. Autobusák jel jak šílenec a chtěl nás zabít. Naštěstí se mu to nepovedlo a my viděli chrám, pomník, muzeum, Taipei 101… Po návratu na letiště odpočinek, nudle a šup skrz kontrolu k letadlu. Odlet Odlet z Taipei 23:50 B747400. Pohodový let. Hodně místa, parádní jídlo…

13.12.2013 pátek
Před polednem přílet do Brisbane. Krásné letiště. Měli jsme tam krátký stopover. Po 1,5hodině zpět na palubu a hurá na Zéland. V 18:45 dosedáme na letiště v Aucklandu. Kontrola, imigrační v pohodě. Jen jsme ukázali stan (kontrola, jestli je čistý). Pak jsme sedli na Airbus a nechali se odvézt do centra. Před devátou večer jsme ubytování ve Fat Camelu v centru Aucklandu. Večer procházka, pizza, přístav… Pak už odpadáme cestou znaveni do postele.


2. Nový Zéland

14.12.2013 sobota
Po probuzení na šíleně měkké posteli snídaně (toustová chléb, chedar…). Ráno je úplně jasno a teplo. Vojtík se ještě před snídaní řízne do obou ukazováčků (nůž a kohoutek u umyvadla). Po snídani vyrážíme na krátkou procházku za účelem okouknutí autopůjčovny. Máme štěstí. Ráno už mají otevřeno a naše Mazdička bude nachystaná už po 9té hodině. Vracíme se do hostelu a balíme. Do Omegy přijdeme ověšeni batohama zepředu i zezadu, docela se to pronese. V půjčovně přebíráme sportovně laděnou Mazdu Premacy v červené barvě s automatickou převodovkou. Na tachometru je 160 550km. Vyrážíme do města na nákupy. Po lehkém motání dojedeme do Warehousu nakupovat vybavení (autolednička, termoska, nádobí….). Při cestě na sever zastavujeme ještě pro potraviny v Pack’n save. Celkem nákup za 450NZD, ale máme vše, co jsme na cestu chtěli pořídit. První zastávku na pláži máme v městečku Orewa. Je to poprvé, co se nám otevře výhled na oceán. Po svačině a procházce po pláži vyrážíme dál a děláme víceméně náhodou odbočku k Mahurangi Regional Park na výběžku poloostrova. Chceme sejít k pláži malou procházkou, ze 2 které se vyklube naučná stezka džunglí a mezi vánočními stromy, kterým se tu říká Pohutukawa. Po parádní procházce slézáme konečně dolů na pláž a Sany se cachtá. Začíná večer a my se dáváme znovu na cestu. U Wellsfordu ještě odbočíme na Pakiri, krásnou dlouhou pláž s bílým pískem a mořem propojeným s jakousi zátokou. Fotíme při západu slunce. Okolo půl 9té se vydáváme na cestu hledat kemp. Už po tmě dojíždíme k Waipu Cove, kde jsme chtěli přespat. Bohužel 1. kemp už je zavřený. Ve druhím se dozvoníme, ale 42NZD za noc nám přijde dost. Hladoví a ospalí vyrážíme okouknout další kemp po cestě. Bohužel opět neúspěšně. Už lehce zoufalí vyrážíme směr 4. kemp a konečně máme štěstí. Na recepci k nám přijde sympatický chlapík a pouští nás dovnitř. Louka na stany je v Puakaka Camp skoro prázdná. Stavíme stan a dáváme ještě sprchu. Asi v půl 12té upadáme oba do komatu tak 3 vteřiny po zalehnutí…

15.12.2013 neděle
Ráno se probouzíme kolem 5:30. Práci řvou a na pobřeží se válí mlha. Před snídaní vyrážíme na procházku přes duny na pláž. V kempu pak vaříme rýži s lososem na oběd a posnídáme. Před 10 balíme stan a po krátkém pokecu na recepci vyrážíme dál na sever. V Kawakawa si uděláme malou zajížďku a jedeme se podívat na Hundertwasser toilets, nejfotografovanější záchody na NZ (a asi i na světě). Pak už přejíždíme do Bay of Islands a stavíme v městečku Paihia. Zátoka je nádherná, světle modrá voda, plachetnice a na dohled všude rozseté ostrůvky. Procházíme se po pláži. V městečku zajdeme i do pěkného krámku se suvenýry a děláme první nákup. Z Paihia lehce zabloudíme při výjezdu a uděláme odbočku na Waitangi. Dorazíme ke golfovému hřišti s parádním výhledem a oba se shodneme na tom, že tady bychom ten golf klidně i hráli. Uděláme si na kraji hřiště alespoň malý piknik a sníme oběd přichystaný ráno v kempu. U auta štípne Sany včelka do chodidla, což jí chvíli pěkně bolí, ale tváří se statečně. Vracíme se zpět přes Paihia a po cestě stavíme u Haruru Falls, menších vodopádů na řece. V Keao bereme benzin a jedeme směr Whangarora. Stavíme dole u pláže, ale koupat se tam moc nedá, všude jsou rybáři. Vyjedeme Mazdičkou pořádný kopec a vydáváme se na krátký track k st. Paul’s Rock. Skála nad městečkem s krásným výhledem na celou zátoku fjord. Sice je to pořádný kopeček, ale výhledy i fota budou stát zato. Vracíme se na silnici 10 a jedeme k Doubtless Bay. Poprvé dnes stavíme na koupání a to v Coopers Beach. Pláž je opět bílá, písečná. Na krajích rostou velké Vánoční stromy a voda je parádně teplá. Dnes se konečně vykoupe i Vojta. Prý: “Dobrý, ale slaný”. Zůstaneme zde asi hodinku a okolo půl 6té se dáváme na cestu směr Cape Reinga, abychom se stihli včas ubytovat. Kolem půl 8 sjíždíme na Tapotupotu Bay, což je poslední kemp před Cape Reinga. Postavíme stan, zaplatíme nocležné a ještě před setměním se jedem podívat na mys s majákem. Stíháme to akorát včas na západ slunce…. Večer Sany v autě začíná psát deníček.

16.12.2013 pondělí
Probouzíme se kolem půl 7. V kempu se stává docela časně. Balíme stan a vyrážíme na procházku po pláži Tapotupotu Bay. Při vstupu na pláž na nás doráží párek opeřenců. Nejdřív 3 vypadají drze, po chvíli až agresivně. Není divu, prošli jsme asi metr od jejich hnízda. Po návratu snídáme chleba s Nutellou pod Vánočním stromem. Při výjezdu se ještě míjíme s rangerem, kterému vysvětlujeme, že peníze za kemp jsme nechali v provizorním pytlíku v kasičce. První zastávka je vyhlídka na údolí s pláží Te Paki, pak přejíždíme na Cape Reinga. Vykukuje sluníčko a maják se občas schová do mlhy. Vylezeme na kopec nad maják a kocháme se výhledy… Z mysu obracíme směr jih a děláme první odbočku na Te Paki Giant Sand Dunes. Během 3km projedeme zelenými pastvinami a otevře se nám výhled na na velké písečné duny prostě Sahara. Zaparkujeme, přejdeme potůček a začneme šplhat na kopce písku před námi. Chvílemi už písek slušně pálí do chodidel, ale pokračujeme až nahoru, odkud je výhled jak na moře, tak na zelené lesy a louky. Každopádně poušť na Zélandu jsme asi fakt nečekali. Vracíme se na hlavní silnici a za Pukenui sjíždíme na Hukatere podívat se na známou 90mile Beach. Jede se několik kilometrů po štěrkové cestě. Dokonce narazíme i na kruhový objezd, kde se kříží lesní cesty :). Pláž je impozantní, rozlehlá. Chvilku se procházíme, ale když nás mine druhé auto, tak se vracíme pro Mazdičku a bereme ji na projížďku po pláži!. Jezdíme sem a tam. Auto na mokrém písku plave trochu jako na sněhu. Nejdřív řídí Vojta, pak to zkouší i Sany každopádně vyplesklí z řízení u oceánu jsme oba. Vracíme se zpět a přes Kaitaia jedeme směr trajekt u kolukohu. Cestou projíždíme prvním deštným pralesem. Cesta je samý kopec a zatáčka. Začíná pršet. Na odpočívadle stavíme na pozdní oběd a jen tak tak stíháme dojet na 4 hodinu na ferry. Vylodíme se v Rauene, kde koupíme chlebík a u místní autodílny natankujeme benzin. Podél zátoky dorážíme nejdřív k Opononi, pak k Omapere, kde chvilku stavíme na pláži na koupání. Kolem 6 večer ještě zabočujeme ke značce vyhlídky. Kouzelné místo. Hraje to tu všemi barvami. Kousek se na výběžku projdeme, uděláme několik fotek a vracíme se do auta, protože čas kvapí. Po chvíli vjíždíme do Waipoua Forest, dalšího deštného pralesa se stromy kauri. Zastavujeme na krátkou procházku k Tane Mahuta nejvyššímu obřímu stromu kauri na Zélandu. Vysoký je něco kolem 52metrů. Stáří se odhaduje na 12002000 let. Vstup do džungle je neuvěřitelný. Po všech těch plážích, pastvinách, dunách jsme zas v deštném pralese. Od Tane Mahuta už jen dojedeme k prvnímu kempu po cestě. Ve Waipoua Camp jsme kolem půl 8 a rozhodneme se už zůstat. Stan si stavíme na opuštěné louce vzadu, kolem je už fakt jen džungle. Při stavění stanu vidíme prvního papouška. Pak už jen uvařit, vykoupat, napsat deníček a spát:).

17.12.2013 úterý
Ráno si v džungli přispíme skoro do 8hodin. Posnídáme v kuchyňce, dáme ještě sprchu a před 10hodinou vyrážíme zpět k obrovským stromům kauri. Z parkoviště jdeme na půlhodinovou procházku lesem podívat se na NZ nejmohutnější strom kauri Te Mahuta Ngahere (Otec pralesa) a Čtyři sestry. Po procházce sedáme do auta a motáme se klikatící silničkou z džungle ven. V půlce ještě odbočujeme na vyhlídku na Waipoua Forest z vrcholku kopce. Jinak je dnešek přejezdový den. Máme za úkol dostat se přes Auckland do Rotorua, kde chceme zítra strávit den. Jedeme po západním pobřeží, všude samé kopečky, pastviny… Odpoledne zatáčíme ze Scenic Road 16 na pláž Muriwai. Pláž je obrovská s černým jemným 4 pískem. Jdeme se přes skály projít ke kolonii mořských ptáků Terejů. Gannet Colony. Dostáváme se do úplné blízkosti ptáků hnízdících na několika skalách. Vojtík si konečně může užít focení :). Navečer se už rozhodneme vypustit zajížďku na pláž Piha a bereme to kratší cestou do Aucklandu. Přes Hami Hon dorážíme už v noci do Rotorua. Zabydlujeme se v prvním kempu na břehu jezera Rotorua Family Park. Dnes jsme ujeli něco kolem 500km…

18.12.2013 středa
Ráno balíme stan a na recepci nám pán dává tipy na dnešní program. První zastávka je geotermální park Waiotapu. Jednou hlavních atrakcí je gejzír Lady Knox, který začne chrlit vodu po lehkém probuzení ekologickým mýdlem. Na parkoviště dorazíme asi 2minuty před tím, než gejzír spustí tomu se říká timing :). Po Lady Knox se přesouváme do parku. Asi 2 hodiny se procházíme mezi barevnými jezírky a bublajícím blátem. Všechno smrdí sírou. Po Waiotapu se vracíme zpět do Rotorua a jdeme do Te Puia jakéhosi maorského kulturního centra. Nejdřív se procházíme po k termálním terasám s gejzírem Pohutu. Po cestě ještě zastavujeme v Kiwihousu, kde konečně vidíme živé kiwíky. Mají tu udělaný skleněný výběh, kde ve dne simulují noc a naopak, aby návštěvníci mohli kiwi vůbec spatřit. Kiwíci jsou legrační prostě něco mezi krtkem a emu :). Po 3 hodině začíná Rotowhio Marae, kdy se s průvodkyní jdeme podívat do shromažďovacího domu. Nejdřív vyjde ven válečník a pozve našeho “náčelníka” dále. Docela strašidelné pozvání oštěp, vykulený oči, vážný výraz… Asi bychom vzali nohy na ramena. V Marae potom maoři tančí a zpívají. Je to parádní podívaná. Po představení se ještě vydáváme na prohlídku s průvodkyní, vidíme chrlící gejzír Pohutu. Pak řezbářskou a tkalcovskou dílnu. Ukazují nám, jak se z rostliny flax získávají vlákna a oblečení. Nakonec jdeme ještě do kavárny a objednáváme si jedno hangi jídlo připravené v pícce v zemi za využití geotermální síly moc si pochutnáváme! Navečer přejíždíme k jezeru Taupo a ubytujeme se na 2 noci v kempu Motuapa, už jenom kvůli Jayovi entuziastičtějšího správce kempu jsme ještě neviděli :).

19.12.2013 čtvrtek
Ráno z kempu vyrážíme do národního parku Tongrariro. Dnešní plán je jít Tongrariro Alpine Crossing, i když jen do půl cesty k jezírkům a pak se vrátit zpět stejnou cestou. Na parkovišti Vojtík lehce ťukne do nárazníku, ale co auto je půjčený, ne? Na začátku treku svítí zelené světýlko, jakože dneska vulkanická aktivita dobrý, takže vyrážíme. Cesta vede nejdřív docela po rovině. Lidi z parku tu zrovna upravují chodníčky a dávají schůdky. Docela neuvěřitelný. Po půl hodině míjíme ještě záchody a začínáme stoupat. Po hřebínku přecházíme po rovině kráter a pokračujeme dál nahoru. Tenhle kopeček už je o něco prudší. Na horizontu se ale otevře nádherný výhled na Red Crater i na horu Ngauruhoe, nádhernou pravidelnou sopku, která si zahrála Horu Osudu v Pánovi prstenů. Vyšlápneme si poslední vrcholek. Mt. Tongariro máme po levé straně. Při sestupu se nám otevře krásný výhled na Smaragd Lakes a Blue Lake. Cesta dolů je spíš klouzačka po suti, ale scházíme až k 5 jezírkům a fotíme. V půlce kopečka poprosíme párek z Alijašky o společnou fotku, cvakneme si od nich na oslavu dnešního treku Jamesona a jdeme dolů. Po svačině u jezer se vydáváme na cestu zpět. Výstup po suti stojí trochu sil, ale zbytek cesty už seběhneme. Zpátky jsme tak za 2 hodinky. Krátce před parkovištěm ještě fotíme duhu kolem slunce. Za námi je už vidět, jak nahoře pěkně lije. Nasedáme do auta a vracíme se do kempu. Večer v kempu jsme ještě uvařili tortilly a pokecali s dvouma němcema, co si přijeli prostě užívat života…

20.12.2013 pátek
Ráno balíme a vyrážíme kolem jezera směr Taupo. Na prvním odpočívadle s pláží zastavíme a kocháme se výhledem na sopky parku Tongariro za jezerem. Přečteme pár stránek v průvodci, abychom se rozhodli, co s dnešním dnem. Před jezerem Taupo zastavujeme na procházku po 5mile Beach. Je z ní krásný pohled na sopky v pozadí. Sluníčko svítí, Sany se i vykoupe… Pak popojedeme do města Taupo a stavíme v informačním centru pro nějakou mapku. Z města jedeme na vodopády Huka Falls a potom hledat pláž na Acacia Bay, kde poobědváme. Odpoledne se vracíme přes město a zastavujeme v centru, kde narazíme na parádní krámek s muzikou. Kupujeme několik Cédéček Pure America s výběrem US pecek, Bruce Springsteen a Simona s Garfunkelem. Po návštěvě ička zastavíme znovu na 5mile beach na koupačku a pak už pokračujeme v cestě směr mt. Egmont. Vzhledem k tomu, že musíme přejet 60km přes hory a v posledním městečku jsme nepotkali benziku, je to docela napínavá cesta. I tak v kopcích děláme obligátní zajížďku na Scenic lookout je krásně vidět mt. Ruapehu a jezero a lesy kolem. Slunko zapadá a ve večerním svitu jsou kopce krásně plastické. Konečně v prvním městečku bereme benzín a hned se jede líp. Čeká nás 150km bez další benzínky vydáváme se na The Forgotten World Highway. Po cestě párkrát zastavujeme na výhledy a focení. V dálce občas vykoukne i Mt. Egmont. Cesta se krásně klikatí a začíná nám být jasné, že dnes už pod sopku nedojedeme (v průvodci stojí: “Vyhraďte si na cestu alespoň 5 hodin”). Rozhodujeme se večer přespat v kempu po cestě a zbytek dojet ráno. Někde v půlce cesty zastavujeme v minikempu Back Country Accomodation. Někde na Tokura Saddle. Chvilku se ještě rozhodujeme v autě, jestli jet dál nebo přespat, ale z chaty vyjde majitel a je rozhodnuto zůstáváme. Zaplatíme za nocleh a kromě pár instrukcí nerozumíme pánovi ani slovo. Je to doslova nádherný konec světa kromě domečku s kempem nikde nikdo. Vyjíždíme na kopec s místem pro stany. Vybereme si, kde rozbalíme stan. Začíná se stmívat a na nebi se ukazují první hvězdy. Nejdřív Venuše, pak souhvězdí Orion. Po chvíli se ukáže v celé kráce Jižní Kříž. Když se pořádně setmí, je to nejkrásnější pohled na noční oblohu. Za chvíli se ještě na horizontu objeví oranžový měsíc a začne stoupat. A pak Vojtík požádá Sany o ruku….. 🙂

21.12.2013 sobota
Vstáváme ve 4:45 na východ slunce na Forgotten Worldy Hwy. Kolem půl 6 se vydáváme na cestu. Po kopcích se ještě válí mlha. Projíždíme Whangamonou dokonalým zapadákovem 6 jako z westernu, kde si prý obyvatelé vyhlásili vlastní stát :). Projíždíme přes Stradford do Inglewoodu, kde nakupujeme jídlo na dnešní náročný den. Před 9 jsme na posledním parkovišti Egmont National Park. Nabalíme batohy jídlem, vodou a oblečením a vycházíme nahoru na Horu… Cesta nahoru vede přes několik pásem. Každé je jinak barevné. Nejprve procházíme džunglí s palmama a kapradinama, pak přecházíme do nižší buše, porostu rododendronů a nakonec světle zeleného mechu. Nad ním už jsou jen kameny. Nejdříve suťoviska, potom takové až černé skály. Na vršku hory leží ještě sníh. Po pár desítkách metrů procházky se chodníček ze štěrku začíná docela zvedat a po celou dobu máme perfektní výhled na Taranaki. Poté, co se chodníček postaví možná do 100% stoupání pochopíme, že tady si na cestu po vrstevnicích nikdo hrát nebude. Kromě pár zatáček na začátku treku vede cesta od chaty s vysílačem už víceméně napřímo k vrcholu. Po přeskákání kamenů přicházejí dřevěné schody “do nebe”. Z nich se vchází na dlouhé suťovisko. Jde se pořád na přímo. Cesta je prašná a občas to proklouzne. Takové “tři očka upletla a dvě vypárala”. Cesta je od suťoviska značená už jen tyčemi až na vrchol. Ze suti se přechází na skálu, kde už je to lehké lezení po 4. Nahoru zbývá asi 1,5 hodiny. Čas máme dobrý, spoustu hodin světla před námi. Šplháme dál a po několikáté musíme uznat, že tenhle trek rozhodně není z nejjednodušších :). Vojtík povzbuzuje, že se prý už jen přehoupneme přes tamtu skalku a už tam budeme. Dáváme ještě rychlou sváču chleba s Nutellou abychom měli sílu na výstup jdeme dál. Před námi se už otevírá kráter se sněhovým polem a vedle něj poslední hřebínek. Pohled z kráteru na moře mraků pod námi a barevnou horu je nádherný. Fotíme první fotky na sněhu a pak sněhem vystoupáme poslední vrcholek. Lehce na pokraji vyčerpání dorážíme konečně na vrchol. Je to nádherná podívaná. Ten výstup rozhodně stál za to! Na asi 6,5km jsem nastoupali 1600m! Z vrcholu Mt. Taranaki (2518m.n.m.) nás pak čekají asi 4 hodiny sestupu. Po sněhu se skloužeme, po skále to jde celkem dobře (za pomoci holí) a po suťovisku něco jako lyžujeme kloužeme se. Seběhneme schody a u chaty odpočíváme na lavičce. Sany je pěkně hotová. Hlava bolí a nohy se jí legračně klepou. Posledních 500 výškových metrů k parkovišti (946m.n.m.) jdeme přes hodinu pěkně pomalu. Sany už skoro spící. Kolem půl 7 konečně dorážíme k autu. Mám pocit, že dneska jsem horu nepokořila já, ale ona mě. Byl to nádherný výlet. Nádherná hora, prostě dokonalá sopka 🙂 Z parkoviště přejíždíme do New Plymouth a ubytujeme se v kempu u pláže. V noci přijde déšť, ale nám to nevadí. Spíme jako miminka.

22.12.2013 neděle
Před 10 vyrážíme z kempu a bereme to do města. Procházíme se v Pukekara parku a jdeme na rychlý nákup do Pack’n Save. Kolem 1 zastavujeme ve Stradfordu a čekáme, až jejich slavný Glockenspiel spustí Romea a Julii. Po představení jdeme ještě do ička a vyrážíme dál na jih směr Hawera. Po cestě ještě do schránky házíme 10 pohledů s leteckou známkou… 🙂 U městečka Hawera odbočujeme k Ohawe Beach & Costel Track a procházíme se kus po krásné pláži s černým pískem a útesy. Je zrovna příboj, takže po nějaké době raději obracíme a vracíme se zpět k ústí řeky. Pak přejedeme autem na druhou pláž a jdeme chvíli trek v protisměru. Moře už začíná ustupovat a na pláži je spousta kamenů s otisky mušlí. Při návratu ještě musíme poprosit jednoho maora, jestli nám vrátí deku, kterou jsme nechali na vstupu na 7 pláž :). Navečer odjíždíme a sjedeme dál na jih, kde se u Waitarere Beach ubytujeme v kempu s pěknou kuchyňkou. K večeři jsou brambůrky s výbornou rybou a NZ červené vínko, svíčky… Po večeři Sany píše deníček a z pytlíku se zbývajícími poklady vytáhne 12 poštovních známek. Máme asi 10ti minutový výtlem, když nám dojde, že pohledy jsme do schránky hodili jen s nálepkou “letecky prosím…” No nic, budeme muset koupit a napsat další.

23.12.2013 pondělí
Ráno se probouzíme a na plot ještě věšíme mokré oblečení, které jsme včera vyprali v pračce v kempu (sice bez prášku, ale alespoň něco). Sprška, snídaně a po checkoutu se jdeme podívat na místní pláž. Opět černý písek, spousty naplaveného dřeva. Pláž je pořádně široká. Kolem 11 vyrážíme na cestu. Na SH1 je dnes poměrně provoz. Asi všichni z Wellingtonu vyráží na Vánoční prázdniny z města na venkov. Po cestě v Otaki nebo Waikanae vidíme Icebreaker outlet a ze zvědavosti zastavujeme. Když jsou ty Vánoce, tak si oba dva v akci kupujeme mikinku a sany ještě moc pěkné zelené šaty. Podle tipu průvodce se odpoledne vydáváme na výlet na jižní Cape Palliser. Z SH1 odbočujeme na Upper Hut, přejedeme krásné sedýlko a ve Featherstonu odbočujeme na cape. Cesta je docela dlouhá, dneska skončíme s nájezdem 350km. Krajina se opět změní. Jsou tu hnědé kopce porostlé trávou. Působí to tu vyprahleji něco jako u nás konec srpna. Dojíždíme k moři a světle modrá barva nádherně kontrastuje s hnědými kopci a útesy. Odbočujeme na posledních 40km po pobřeží. Silnička se parádně klikatí mezi útesy a černými plážemi. Koupat se tu nedá, jsou velké vlny a je to spíše na surf. Projíždíme vesnici s rybářskými čluny a buldozery a jedeme dál k majáku Pilliser. Nahoru nad skálu je to 260 schodů. Kousek nad majákem je sluníčko s mlhou kolem dokola. To je po Tongrariru a Mt. Egmontu potřetí, co tento jev vidíme. Jdeme se projít kousek za maják a doufáme, že uvidíme lachtany, ale marně. Nasedáme do auta a vydáváme se na cestu do Wellingtonu. Kousek za majákem zastavujeme na skalnaté pláži a vidíme jednoho, dva, tři, devět, patnáct lachtanů! Válejí se pod každým druhým kamenem a odpočívají. Nechápeme, že jsme je na cestě tam neviděli… Přes Upper a Lower Hut dojíždíme po 2 hodinách do Wellingtonu. Hostel najdeme bez problémů. Ubytujeme se a kolem 9 večer ještě vyrážíme do hlavního města. Po chvíli procházení prázdnými ulicemi centra pochopíme, že celý Wellington asi odjel na sever na letní prázdniny. Není tu ani noha. Občas z autobusu vystoupí pár lidí. Kolem půl 10 rezignujeme a vlezeme do jediného otevřeného podniku ve městě Mc Donald’s. V 10 se vracíme do Downtown’s Backpackers a po sprše jdeme spát.

24.12.2013 úterý
Vánoce Ráno se budíme kolem půl 7, pobalíme a jdeme koupit snídani do Mc Donald’s. V 8 ráno přijíždíme k checkin společnosti Interislander a jedeme na trajekt. Dneska ráno je luxusně hnusně. Fouká, prší… Nalodíme se na trajekt a najdeme si pohodlná sedadla na palubě. Sany skoro celou cestu prospí a Vojtík chodí ven fotit. Kolem poledne připlouváme do Pictonu. Uděláme veliký nákup na vánoční večeři a pár dní dopředu a dotankujeme benzín. Na isite 8 kupujeme další pohledy, bereme mapku na Queen!s Charlotte Track a na hodinku se připíchneme na net. Odpoledne přejíždíme po Queens Charlotte Drive k Mistletoe Bay, kde máme zabookovaný nocleh v kempu. V kempu prší, takže jdeme rovnou do kuchyňky připravit Štědrovečerní večeři grilované kuře s nádivkou a brambůrkama. K tomu NZ bílé vínko Sauvignon Blanc. Ještě jeden zážitek ze Štědrého večera. U čištění zubů nám sousedka řekne, ať se jdeme podívat na svítící červíky kolem cesty. Vyrazíme po cestě a po pár metrech vidíme první svítící “souhvězdí” z glowworms, jak jim tu říkají. Potom další a za zatáčkou se jich rozsvítí nejvíc. Vypadají jako malinké LED světýlka. jsou to asi 2cm velcí červíci, co visí v pavučinách. Do toho se ještě rozzáří hvězdy na nebi. Je to prostě dokonalej přírodní Vánoční stromeček.

25.12.2013 středa
Dnes je tu Christmas Day a kiwiové mají svátek. Vše je zavřené a dokonce ani DOC a ička nefungují. Kolem 10té se vykopeme po vajíčkách se slaninou z kempu a vyrážíme na procházku po Queens Charlotte Track mezi Mistletoe’s Bay a Hill loockout. Po hodinové chůzi džunglí vyfuníme do kopce a otevře se nám pohled na 2 zálivy Queen’s Charlotte Sound a Kepepuru Sound. Každý má jinou barvu. Jeden světle modrou, druhý tmavší. Vracíme se z loockoutu zpět přes Te Mahia Bay a ještě hodinku jdeme druhým směrem a pak zpět do kempu. Odpoledne se koupeme v Mistletoe Bay na molu. Voda je nádherně studená, trochu na žiletky :). Po koupačce vyrážíme z kempu a cestou ještě zastavujeme na jedno koupání na jedné z pláží Kepepuru Sound, než vyjedeme z Marlborough Sounds. Pak už přejíždíme směr Abel Tasman. Zastavujeme ještě v Nelsonu zkusit wifinu a poslat pohledy. Večer dojíždíme do Marahau a po 2 plných kempech nacházíme nocleh v Old’s Farm Camp Park. Uvaříme kuskus s tuňákem, dáme spršku a jdeme spát.

26.12.2013 čtvrtek
Budíka máme na 6, ale celou noc pořádně lije, takže buzení posouváme nejdřív na 7 a spíme dál. Před půl 8 už neprší, tak vstáváme. Rychle balíme, platíme kemp na půl 8 potřebujeme být v Abel Tasman Kayaks. Stíháme přesně na čas, ale i tak je to lehce chaotické, protože nemáme sbaleno a to komplet na 3 dny! Nicméně dorazíme ještě včas. Dostaneme přidělenou loď a guida Joshe. Docela sranda, když se dozví, že jsme z ČR, hned vybalí “Český Krumlov, Vltava, Otava…”. Nechápeme proč byl člověk z NZ sjíždět na 3 týdny české řeky. Po vtipném briefingu a nácviku jak obrátit převrácený kajak vyrážíme na moře. Nejdřív vyrážíme k rozpuklé skále Apple’s Rock a pak znovu přistáváme na pláži a Sany jde pro pár zapomenutých věcí do auta. Pak už ale vyrážíme směr Abel Tasman a první pláž. Pak zamíříme na Adele Island, podívat se na lachtany. Přes pár dalších pláží míříme na Te Puketea Bay, kde tu noc táboříme. Poslední hodina cesty vede už přes docela otevřené moře a útesy The Mad Mile a jsme docela rádi, když uvidíme naši zátoku. Postavíme stan a navečer se jdeme ještě projít po treku na The Pit Head a tábořiště Anchorage. Jinak protože jsme až ráno v kempu zjistili, že naše plynová bomba není kompatibilní ani s jedním vařičem, tak jsme na výlet brali jen jídlo “ready to eat”. To znamená, že Vojta dnes 9 večeří hotový torteliny Creamy Mashrooms a Sany tuňáka s chlebem. Ostatní kolem samozřejmě vesele vaří teplou večeři na plynových bombách…

27.12.2013 pátek
Ráno po 7 se probouzíme a po 9 se nám daří vyrazit z kempu mezi prvními. Vyrážíme na poslední úsek The Mad Mile a míříme k Anchorage. Přistáváme na první plážičce, kam po chvíli připlouvá katamaran s turisty. Předvádíme tedy již vytříbený odjezd z pláže a razíme dál. Bereme to k malému ostrůvku Pinnack Island s další kolonií lachtanů a přistáváme na další pláži, když sluníčko konečně vykoukne. Přes Sandfly Beach a Moskyto Beach překonáme další lehce exponovaný úsek moře s útesy a už míříme k pláži Tonga Quarwy a Onetahuti, kde před 3 hodinou odevzdáváme loď “vysloveně nesympatickému” taxikáři Water Taxi alespoň podle Vojty :). Odpoledne po postavení stanu strávíme poflakováním na dlouhé pláži. Dojdeme až nakonec k laguně a fotíme… Navečer se vracíme do stanu a v ústraní večeříme další z nabídky studených jídel. Vedle nás nějací Amíci rozbalili polní kuchyni a vyvářej něco bezpochyby chutnějšího. Usínáme brzo, tak po 9.

28.12.2013 sobota
Po snídani a sbalení batůžků vyrážíme dnes už pěšky po treku Abel Tasman směr Awaroa. Nejdřív ťapeme po pláži a pak hodinku džunglí k mořskému zálivu, který je díky odlivu zrovna “vypuštěný”. Přecházíme po písku, bahýnku a škeblích přes mořské dno, před námi se do děr schovávají krabíci . Pochodujeme dál džunglí po parádní cestě. Na první pláži dáváme oběd. Pokračujeme dál. Mezi jednotlivými plážemi je vždy přechod v lese. Dojdeme na předposlední pláž Goat Beach Bay, kde nějaká NZ mládež loví na útesech škeble a kraba na dnešní večeři. Po krátké pauze vyrážíme na poslední úsek. Cestička se po serpentinách vine až pěkně nahoru nad útes a pak zas pěkně dolů k pláži Totaranui, kde dnes končíme. Cestou vzpomínáme na Mt. Egmont. Sklon cesty nám ho občas připomene :). V Totaranui už je veliký kemp a ičko, u kterého čekáme na naše vodní taxi. Kolem 3 hodiny přijíždí první loď a je to celkem napínavé, protože o zaplacení naší cesty nemáme žádný účet. Kolem čtvrt na 4 ale přijíždí druhý taxík, na jehož seznamu se už najdeme. Nalodíme se, nandáme vesty a vyrážíme směrem na Marahau. Na lodi to celkem fouká. Stavím se ještě podívat na Tonga Island podívat se na lachtany a pak už řežeme zatáčky podél pobřeží. Za necelou hodinku jsme na pláži, ze které jsme předevčírem vyráželi s tím rozdílem, že teď je pláž zaplavená přílivem až k hrázi. Doplujeme až k ní. Po rampě do moře sjede traktor s vozíkem, na který taxík najede. Pak traktor s lodí a turisty vyjede rovnou na silnici a doveze nás až na základnu. Je to docela sranda lodí po silnici jsme snad ještě nejeli :). Večer přejíždíme po pobřeží směr Nelson. Zkoušíme Holiday Top 10 Park, ale je plno. Přejíždíme tedy do dalšího kempu, ze kterého se vyklube asi největší kemping, který jsme s Vojtou viděli. U brány dostáváme nálepku na auto, vrátný nasedne na kolo a dovede nás na našemu místu. V parku mají i radar! Jsme hned u kuchyňky se sprchou super místo. K večeři máme výborné teplé kuřecí kousky s thaiskou sladkou omáčkou s rýží, mňam…

29.12.2013 neděle
Ráno si chceme ukuchtit ke snídani vajíčka se slaninou, ale zjišťujeme, že nám z lednice zmizely 2 balíčky slaniny a balík sýra. Když postrádáme i jar na mytí, dochází nám, že tahle noc v kempu se nám docela prodražila… Po snídani (vajíčka s cibulkou, ale bez slaniny) vyrážíme směr Nelson Lakes National Park. Jedeme trochu do mráčků, ale ještě neprší. Po hodině a půl dorážíme k jezeru Rotoiti menších ze dvou jezer. Ve vesničce st. Arnowd zajdeme do pěkného ička a pak pokračujeme k jezeru na loop track. Rozpršelo se, ale nádherná lesní cesta vede bukovými lesy (honeydew) a zeleným mechem chvíli nahoru a pak zpět kolem jezera. Nádherná procházka, i když trochu v dešti. Přejíždíme ještě k většímu jezeru Rotoroa, ale jen co vystoupíme z auta, vrhnou se na nás mušky a jich celý roj. Na molu chvilku pokecáme s týpkem z Christchurch. Doporučuje nám repelent Ben’s 100, prý funguje. Nasedáme zpět do auta, vybijeme mušky a frčíme na západní pobřeží. Po cestě zastavujeme ještě v soutěsce Buller Gorge, malé zlatokopecké osadě. Přejdeme 110m dlouhý lanový most přes řeku a projdeme si poloostrůvek, kde v roce 1929 proběhlo zemětřesení. Po pobřeží pokračujeme dál až k Punakaiki, kde po chvíli čekání a napětí dostáváme místo na stan pod kvetoucím vánočním stromem. K večeři se podávají těstoviny s tuňákem a sušenými rajčaty, červené vínko k tomu.

30.12.2013 pondělí
Ráno si přivstaneme a kolem půl 9 jsme schopni vyrazit na Pancakes Rocks, Punakaiki. Trávíme tu asi hodinku. Příboj sice nic moc silný, ale skály a moře mají atmosféru. Po ranní procházce popojíždíme asi 50km k městečku Greymouth, kde nakupujeme na dalších pár dní. Pak už míříme do městečka Hokitika, centra těžby a prodeje NZ jadeitu / netritu. Vlezeme do dvou větších krámků, kde jsou vidět i vlastní dílny. Bylo tam ukázané, jak se kámen těží, brousí a opracovává. V druhém z nich, The Factory, si vybíráme každý svůj přívěšek na krk z jadeitu. Takovyý opravdový suvenýr z naší cesty… Když vyjdeme z krámku na ulici, uvidíme hned vedle obchůdek s malovanými kamínky “The Stone Painter” a nakukujeme dovnitř. Krámek je plný malovaných kamínků s kiwíky, různě velkých. K některým jsou i přilepeny i magnetky, aby držely na ledničce atd. V jednoduchosti je krása, krámek má opravdu atmosféru. Pan majitel tu maluje kamínky a přitom poslouchá brazilskou bosanovu. Zeptá se nás, odkud jsme a pak spouští slova jako “Baťa”, že jeden z kamenů, na který maluje se v češtině jmenuje “křemen” a že jeho jméno [Steyn] v překladu znamená “kámen”. Pak se bavíme o hudbě. Ptá se nás jestli známe zpěvačku Martu Topferovou, americkou zpěvačku českého původu. Pouští nám hned jedno z cédéček, kde jsou vokálově nazpívané pecky typu “široký hluboký ty Vltavský tůně” nebo “Koulelo se koulelo”… Dodává, že bychom se prý divili, kolik lidí se v krámku zeptá, co je to za píseň a jazyk. Bavíme se dál. Prý pochází z JAR a zná i Marisu, má rád fado… zajímavý človíček. Dostáváme od něj kamínek dárkem. Z Hokitiky už přejíždíme k ledovci Franz Josef a ubytko raději hledáme dřív. Turistů přibývá a 11 všude je dost plno. Nacházíme lehce alternativní sockabackpacker ubytovnu, kde mají za budovou asi 6 míst na stan. Bereme za vděk i tímto. V ceně je večerní polévka, snídaně a wifi, takže paráda. Pravda, stan jde na umělé trávě dost blbě zakolíkovat, ale nějak si za pomoci kamenů a Vojtových zkušeností nabitých v turistickém oddíle poradíme. Pak vyrážíme na obhlídku městečka, ale počasí se střídá co 10 minut. Chvíli lije jak z konve, chvíli svítí sluníčko. Vzdáváme to a vracíme se do kuchyně vařit. Sany se pustí do krevetek na koriandru s rýží. Akorát musíme ještě narychlo do krámu pro česnek. Večeře je luxusní, krevety jsou jedna báseň a k nim se podává Pinot Gris :). Myslím, že ostatním ubytovaným děláme kolem 10 večer poměrně chutě…

31.12.2013 úterý
Silvestr Probouzíme se až kolem 8 ráno a kupodivu je po včerejším deštivém večeru a noci docela jasno! Dáváme rychlou snídani, balíme mokrej stan a vyrážíme k ledovci. Je polojasno, mraky se zastavují o skály, ale neprší. Vycházíme z parkoviště k čelu ledovce podél koryta řeky. Cesta tam nám trvá necelou hodinku. Jdeme krásným údolím. Kolem padá z kopců spousta menších i větších vodopádů. U jednoho se rozsvítí i duha, tak fotíme a točíme. Pak dojdeme až před čelo ledovce a chvíli pozorujeme, jak jedna helikoptéra za druhou létá na ledovec a vysazuje turisty. Před polednem se vracíme na parkoviště a vyjíždíme směrem na Fox Glacier. Tady děláme rovnou odbočku k Lake Matheson, odkud jsou za jasného počasí vidět Mt. Tasman a Mt. Cook. To se nám sice nepovede, ale procházka kolem jezer je i tak krásná. U kavárny na terase si pak dáváme sváču. I těch pár minut na sluníčku asi Sany stačí na to, aby do pravého oka dostala zase náběh na zánět spojivek… Zastavujeme hned na benzince a kupujeme nějaké kapičky do očí a ptáme se na nejbližší lékárnu / doktora. Odkážou nás na místní health service center, které kupodivu má otevřeno. Místní sestra radí, že nejbližší doktor bude asi ve Wanace, která je odsud tak 250km daleko. Navíc kvůli sesuvu půdy na jednom úseku cesty zavírají v 6 večer v Haastu silnici. Pro jistotu se vydáváme hned, abychom se kdyžtak k Wanace co nejvíce přiblížili a stihli ještě dnes projet hory. Tím bohužel padá návštěva Fox Clacier, ale snad nám to ráno Franz Josef vynahradil. Na cestě do Haastu sem tam zastavíme u jezera, na víc není čas. V 5 projíždíme Haastem, který jsme původně z mapy měli za větší město na západním pobřeží. Pak jsme se v průvodci dozvěděli, že má 295 obyvatel. Potom už frčíme podél řeky do Aspiring National Park a přes sedlo Haast Pass (563m) na druhou stranu hor do Queenstownu. Cestou ještě zastavujeme na kratičké výlety k vodopádům Thunder Falls a TaintTail Falls. Na druhé straně se počasí začíná lepšit, vykukuje nebe se sluníčkem a občas se otevře výhled na hory. Pokračujeme dál. Nejdříve podél levého břehu jezera Wanaka, pak přejíždíme k břehům Lake Hawea. Navečer jsou výhledy na jezera perfektní! Před 8 zakotvíme na Silvestra v kempu u jezera Hawea, který je překvapivě veliký a rušný. Na recepci dostáváme ochutnat místního uzeného lososa a jdeme se ubytovat do poklidnější zadní části kempu. Po véče si na oslavu Silvestra nalijeme v autě vínko a na tabletu si pustíme Hoří má panenko. Film končí 15min po půlnoci. Ani jsme si nevšimli, že už je vlastně Nový rok.

1.1.2014 středa
Nový rok Ráno jen tak tak stíháme kolem 10 checkout. Novoroční snídani si už dáváme venku z kempu u mola. Za chvíli se rozprší, takže autem objíždíme kousek kolem břehu Lake Hawea a do Wanaky. I tady fouká a prší. Po krátké procházce po městě se rozhodneme to zabalit a jet směr Queenstown. Jedeme kratší cestou po SH68, která vede přes horské sedlo 1070m.n.m.. Bohužel cesta moc vyhlídková není. Prší a chvíli jedeme i v mracích. Na druhé straně sedla se rozhodneme udělat zastávku v Arrowstownu, dle průvodce “historickém” městě z dob zlaté horečky na NZ. Dobrá, původně jsme sem jeli jen kvůli záchodům, ale už při příjezdu uznáváme, že městečko je docela malebné a že se tu určitě alespoň na chvilku projdeme. Hlavní třídu tvoří ulička původních dřevěných a kamenných baráčků, dnes obchůdků. Protože prší, zapadneme do prvního souvenir shopu na cestě a nakoupíme zas pár dárečků pro blízké. Když vyjdeme ven, zjistíme, že se začíná vyčasovat. Při zpáteční cestě z centra zastavíme u stánku s občerstvením a oba dva si dáváme dlouho slibované Fish & Chips. Za 8,50NZD je to docela dobrota a slušná porce. S plnými bříšky se nám jde hned líp, takže vlezeme ještě do jednoho krámku s jadeitem a pak do likérky, kde doufáme, že Sany dostane pro kolegu NZ cigarety. Ukáže se z toho být docela bojovka. Od prodavače se dozvídáme, že nám vlastně ze zákona nesmí krabičky cigaret ani ukázat (pod pokutou)! Řešíme to tak, že pootevře skříňku s cigaretami a Sany mu nakukuje přes rameno 🙂 Pecka. Rychle vybíráme jednu krabičku a pryč odsud. Sany si připadá jako zločinec, že si vůbec na NZ něco takového jako koupit cigarety dovolí. Stačí, že se musíme v potravinách prokazovat pasy, když kupujeme víno… Navečer dojíždíme do Queenstownu. Hledáme DOC info centrum, abychom vyzvedli lístky na zítřejší Routeburn track. Sany ještě napadne, zeptat se paní, jestli náhodou neuvolnili 2 místa na vyšší Routeburn Falls Hut a máme štěstí! V Queenstownu nakupujeme ještě pár dobrot na další den a rozhodneme se popojet ještě dál rovnou na konec jezera do Glenorchy, protože nám ten ruch města nějak úplně nesedí. Při jízdě podél jezera přechází déšť a nad jezerem a Queenstownem se objeví parádní duha. Pak stavíme a u baráčku za 2NZD kupujeme krmení pro prasátka. Krmíme a krmíme… Jedeme dál podél břehu nějakých 60km a výhledy na okolní hory, mraky a občas vykukující sluníčko jsou nádherné. Kolem 7 dorážíme do kempu. Místa je tu dost, takže zaplatíme, jdeme postavit stan a pak povečeřet pečené kuře se sladkými batáty a bílým vínem.

2.1.2014 čtvrtek
Ráno vytrvale prší. Přispíme si až do 9 v naději, že se to třeba roztrhá. Dnes nás čekají nějaké 4 hodinky na Routeburn tracku. V 10 vyrážíme na 25km dlouhou cestu podél řeky Daart k nástupu na trek. Po pár kilometrech silnice přejde ve štěrkovou cestu a po chvíli přichází první brod, který snadno naše sportovní Mazda Premacy zdolává. Pak přichází druhý a třetí brod… U čtvrtého brodu se nám stane takový… nepěkná věc. Sany je vyslána s foťákem, aby zdokumentovala zkušený přejezd brodu našeho VojtySchumachera… Když je auto tak v půlce potoka, oboum nám dochází, že reportážní akce má jednu chybu. Sany zůstává na jednom břehu, zatímco Vojta s Mazdou přejel na druhý! 😀 Dostáváme záchvaty smíchu. Naštěstí se 13 Sany zůstal na jedné straně i foťák. Je jasné, že Vojta je tu nenechá a vrhá se v Keenech do proudu. Nejdřív si bere foťák a po 10ti minutách spekulování bere Sany v pohorkách na záda a přenáší ji jako Indiana Jones :). Pokračujeme dál. Přijdou ještě 34 brody. U pátého je ale jasné, že jsme skončili. A navíc po podrobném prostudování mapy zjišťujeme, že jsme vlastně úplně jinde, než máme být. Vracíme se tedy dobrých 25km. Znovu projíždíme neohroženě všechny brody. Bylo nám trochu divné, že by příjezdová cesta k jednomu z Great Walks byla na hranici průjezdnosti. No nic, chybička se vloudila. Po 2 hodinách jízdy z Glenorchy tedy konečně dojíždíme k Routeburn Shelter. Zatím celou dobu chčije a chčije… Do půl 3 sedíme v autě a dáváme počasí poslední šanci umoudřit se. Vypadá to ale spíš, že začíná pršet ještě víc. Dobalíme batohy a navlečeni v pláštěnkách se vydáváme na cestu. Cesta se vine krásným lesem. Stromy jsou porostlé mechem. V protisměru potkáváme docela dost turistů. Po necelých 2 hodinách dorážíme k první chatě Routeburn Flats hut, kde se vrhneme na svačinu. Pořád vytrvale prší a my se vydáváme na druhý úsek cesty. K Falls Hut, kde budeme dnes spát, dorážíme po další hodině cesty. Cestou přejdeme po lanových mostech několik řek i vodopádů. Voda je všudypřítomná. Teče z každého kousku skály i mechu. V půl 7 jsme na chatě. Najdeme 2 volné postele, převlíkneme se do suchého a jdeme do společenské místnosti, kde se na rozdíl od noclehárny topí. Je tu už plno. Přišli jsme jako jedni z posledních. Vaříme si večeři a kolem půl 8 místní správce chaty, ranger DOC, vysvětluje pravidla ubytování. Varuje taky před papoušky Kea a vačicemi, které v noci navštěvují chatu a občas si odnesou boty nebo udělají díru do pláštěnky. Dál nám říká o počasí. Dnešní úhrn srážek byl prý kolem 56mm. Na Milford Soundu prý některé dny dokáže napršet i 300400mm za den! Na zítřek předpověď nic moc. Ráno možná i kroupy, lehké ustávání deště, přeháňky, možnost ojedinělé bouřky. No nic moc… Tak uvidíme ráno.

3.1.2014 pátek
Ráno se probouzíme v hromadné noclehárně kolem 8. Po snídani se dáváme na cestu. Pravda, už nelije jako včera. Už jen vytrvale prší. Vracíme se včerejší cestou zpět k parkovišti na Routeburn Shelter. Když dorazíme k autu, na chviličku přestane pršet a i slunko se ukáže… Za námi v horách to ale vypadá stále stejně déšť. Přes Glenorchy jedeme směrem na Queenstown a zoufale vyhlížíme benzínku, neboť poslední kilometry už jedeme opět jen na výpary. Odpoledne pokračujeme už rovnou do 170km vzdáleného Te Anau. Zakotvíme v prvním kempu u jezera, rovnou na 2 noci. Sušíme stan a oblečení z předchozích deštivých dnů. Na chvilku sjedeme do městečka nakoupit na dnešní večeři a je nám jasné, že tady se nám bude líbit víc, než v rušném Queenstownu. Po večeři ještě v kempu pereme.

4.1.2014 sobota
Konečně máme zas v plánu 2 noci na jednom místě, dneska tedy bez přesunu! Dopoledne vyrážíme do DOC centra vyzvednout lístky na Kepler track a pak pokračujeme do ička poptat se na plavby po Milford Sound. Bookujeme na 8. ledna plavbu po Milfordu za 49NZD/osobu, což je suveréně nejnižší cena. Ještě dostáváme tip na odpolední výlet u jezera 14 Manapouri a na film o Fiordlandu, který promítají v místním kině. Kolem poledního zamíříme k podniku Miles Better Pies, který je zmiňovaný v průvodci. Dáváme si tam meat pies NZ pirohy. Vojta má Lamb & Mint a sany Seafood. Oba jsou mňam. Posíleni vyrážíme k sousednímu jezeru, druhému nejhlubšímu na NZ. Z přístavu objednáváme watertaxi, kterým nás Mike hodí na druhou stranu na začátek 4 hodinového Loop Tracku. Mike nám také doporučí směr cesty abychom prý vyšli na kopec tou méně strmou cestou. Vyrážíme. Po prvních 10ti minutách procházky kolem břehů se podivujeme, kde těch dnešních skoro 400m nastoupáme. Chvíli se prodíráme promáčenými úseky a pak už začíná být jasno. Cestička začíná docela na přímo stoupat do kopce. Chvílemi je to jen prudké, chvílemi si to stoupá a občas přelézáme popadané stromy. Rozhodně směrem dolů by to bylo skoro neslezitelné! Po hodině a půl dojdeme k vyhlídce, místu, kde se očividně utrhl sráz. Stromy visí díky kořenům místy metr ve vzduchu. Každopádně je tu moc hezký výhled na jezero s jednotlivými výběžky i na hory kolem. Posvačíme a mažeme delší cestou dolů, protože na půl 5 máme objednaný převoz zpět. U jezera ještě zastavujeme na chvíli na pláži Froser Beach. Je vidět spousta hor kolem jezera, neuvěřitelný! Vracíme se do Te Anau. Cestou ještě zajdeme na krátkou procházku do Wildlife centra, kde jsou k vidění papoušci Kea, Kaka a Kakariki. Všechny vidíme na NZ poprvé naživo (až na jednu chvíli u jezer Nelson Lakes). Na 7 přejíždíme do kina a zajdeme na doporučovaný film. Krásné záběry přírody podkreslené hudbou. Většina záběrů je z helikoptér. Krása. No a zlatý hřeb večera jsou 2 nádherné 300gr rump steaky, které kupujeme v místním supermarketu ve slevě za necelých 7NZD. Cena za kilo hovězího na steaky je tu tedy méně, než poloviční v porovnání s kuřecím masem, neuvěřitelný! Večer v kempu baštíme 2 supersize steaky, které se Vojtovi hodně povedly.

5.1.2014 neděle
Probouzíme se do docela pěkného počasí. K snídani si dopřáváme NZ palačinky s javorovým sirupem. Sjedem do DOC zkontrolovat předpověď počasí překvapivě déšť. Pokračujeme do města do krámku se suvenýry, kde se nám podaří ulovit pěkné jadeitové přívěšky pro rodinku. Kolem poledne přejíždíme na parkoviště Kepler tracku a stejně jako u Routeburnu čekáme, až přestane pršet. Nepřestane. Po jedné hodině vyrážíme na cestu. Počasí je o něco lepší, než bylo u minulého Great Walku dneska jen prší. Po hodině a půl chůze stoupat.Dnes nás čeká asi 1000 výškových metrů. V půli kopce, když už zase lije a fouká a oba jsme i přes pláštěnky durch, má Sany docela krizi. Vzteká se, proč jsme do toho humusu zase vyrazili… Nicméně po několika svačinkách pokračujeme pořád dál. Počasí nás docela motivuje, takže trasu na 44,5 hodiny zvládáme za 3. V místě, kde končí les, se otevřou krásné louky s nízkým porostem a výhledy na okolní kopce. Bohužel ale také začíná pořádně foukat, což pro promočené turisty není nic moc. V posledním úseku ještě natáhneme krok. Asi za půl hodiny dojdeme na Luxmore Hut. Jako na potvoru se nad jezerem demonstrativně rozsvítí nádherná duha. Během večera se ukáže ještě několikrát. Večer na chatě má řeč ranger Peter Jackson, který sice vypadá jako Irskýsettler, ale je výbornej, vtipnej…. Povídá asi třičtvrtě hodiny o chatě, o soutěži Kepler Challenge, o programu 15 ochrany přírody, pastech na vačice, atd. V půl 11 je sice venku ještě vidět, ale musíme na kutě. Zítra si chceme přivstat.

6.1.2014 pondělí
Ráno Sany procitá kolem 6:20 a budí na několikátý pokus vyloženě nadšeného Vojtu, který se prý nevyspal kvůli chrápání souseda. Hodíme na sebe oblečení, pláštěnky a vyrážíme ven. Počasí je parádní. Po kopcích se sem tam válí mraky, občas vykoukne sluníčko. Šlapeme dál trase směrem na Mt. Luxmore. Nakoukneme do ramene jezera Te Anaou, South Fiord, za kterým se tyčí pohoří Murchison. Po ranní procházce se vracíme na chatu, posnídáme a sbalíme věci. Venku se mezitím úplně vyčasilo, takže vyrážíme už do sucha. Kousek od chaty ještě zabočujeme na Luxmore Cave a jdeme se s čelovkama podívat dovnitř. Do jeskyně se nejdřív sestupuje schůdkama, pak podél koryta potoka. V puklině stropu jeskyně se najednou objeví krásná bílá krápníková výzdoba. Je to zvláštní, dostat se ke všemu takhle blízko na dosah ruky, i když na krápníky se samozřejmě nesahá. Vydáváme se na sestup. Prvním úsekem je krásná horská louka, kterou jsme včera v dešti a větru jen prolétli. Dneska si užíváme výhledů a počasí. Každou chvíli se v kopcích vybarví duha. Na hranici buše vstupujeme do pohádkového lesa. Snad všechny stromy a keře jsou porostlé splývavým, světle zeleným cizopasníkem, což lesu dodává opravdu kouzelnou a lehce strašidelnou atmosféru. Scházíme dál dolů podél vápencových převisů i skal. Pak už klasickým NZ lesem s kapradinami a mechem. Na chvíli stavíme u jezera v Brod Bay, ale mušky nás brzo přimějí k chůzi. Kolem půl 3 dorazíme na parkoviště. Díky bohu poprvé úplně suší! Jedeme koupit do města za odměnu steaky k večeři a pak se jedem ubytovat v kempu Kepu Lakeview.. Ve 2 si dáváme třičtvrtě kila hovězího masa na pepři s brambory a mrkví, mňam! Navečer ještě vyrazíme směrem na Milford Sound k jezeru Mistletoe a pak opět do Wildlife centra podívat se znovu na papoušky a modrou slepičku Tahate. Klárka má dnes 2 narozeniny.

7.1.2014 úterý
Ráno balíme v Lakeview kempu a po palačinkách s javorovým sirupem vyrážíme do deště po Milford Road. Po půlhodině jízdy déšť začíná ustávat. Zastavujeme na několika místech a u Mirror lakes asi v půlce cesty k Milford Soundu. U The Divide si dáváme v autě oběd a nebe se začíná mezitím trhat. Vyrážíme dál. Hned za zatáčkou se začínají objevovat neuvěřitelné výhledy na zasněžené vrcholky Routeburn, Hollyford a údolí. Každou chvíli zastavujeme na nějaký výhled a fotíme řeky, vodopády, parádní údolí se 3mi zasněženými špičkami, parkoviště s papoušky Kea… Když nám takhle přeje počasí, rozhodujeme se projet Homer tunel na druhou stranu a pokračovat k Milford Soundu i dnes. Za tunelem (prostě otvor vykutaný ve skále, navíc pěkné klesání) už není tak slunečno, drží se tu mraky od moře, ale neprší, tak pokračujeme dál. Zastavujeme ještě na krátkou procházku k The Chasm hluboká soutěska, kterou do skály vyhloubila řeka spolu s kameny, které unáší a obrušují skálu. Kolem 5 přijíždíme do fjordu a procházíme se po jeho břehu s výhledem na Mitre Peak, ikonu zdejšího Milford Soundu. V mracích se každou chvíli pohled na horu mění a my děláme 16 několik fotek. Kdo ví, jak bude zítra… Navečer se vracíme opět do našeho kempu v Te Anau, protože z Milford Road nás při zpáteční cestě vyhnal parádní slejvák. Tátovi Jardovi je dneska 58.

8.1.2014 středa
Ráno zvoní budíček už v 5:30, protože cesta z Te Anaou do Milford Soundu má asi 120km a my máme na 9:00 zabookovanou plavbu po fjordu. Sany překvapivě cestu prospí. Kolem 8:20 stavíme na parkovišti. Počasí dnes ráno přeje. Polojasno, bez větru, dolní části hor osvětluje ranní sluníčko prostě máme kliku. Plavba nemá chybu. Uvítá nás kapitán. Jednu holku z posádky jsme potkali před 2 dny na vyhlídce u jezera Manapouri. Dobrá náhoda. Plujeme kolem Miltre Peak, Lions Rock. Všude ze skal kolem padají desítky malých i větších vodopádů. U jednoho loď zastavuje na křest nové členky posádky. Ta se musí postavit na špičku lodi pod vodopád a do konvice nachytat padající vodu, kterou pak mohou turisté ochutnat.Plavíme se dál přes nejužší místo fjordu. Po chvíli kapitán hlásí, že dnes je náš šťastný den. Máme krásné počasí, sluníčko a před námi plave několik delfínů Dusky Dolphins. Na lodi to okamžitě zašumí. Všichni vytáhnou foťáky a kamery… V půlce plavby se ještě posilníme BLT sandwichem a pomerančovým džusem a loď obrací. Na chvíli se k nám znovu připojují delfíni, pak proplouváme kolem malé kolonie lachtanů. Je tam vidět i jedeno mládě. Zpět do přístavu se vracíme po levé straně fjordu kolem několika vodopádů, kolem kterých loď proplouvá tak blízko, až to stříká. Dvouhodinová plavba za 50NZD neměla chybu, nádhera. Před polednem nasedáme v Milfordu do auta, čeká nás přejezd do Catlins. Za Homer tunelem začíná pořádně pršet. Ještě že jsme si cestu projeli už včera! Z Te Ananu jedeme po Southern Scenic Route, ale malou pauzu děláme jen u dřevěného lanového mostu v Cliffton. V Intercargillu stavíme na krátkou procházku v parku a na večeři. Pak pokračujeme dál na Catlins. Když se dostáváme na pobřeží ve Fortrose, chceme brát benzin (Je tu značená benzinka). Ale chyba lávky ičko s dvěma historickýma pumpama má už samozřejmě dávno zavřeno. Jedeme dál až do kempu v Curio Bay, kde dnes chceme spát. Před 8 jsme u kempu, trochu větrném místě, kde stany a karavany jsou na ostrůvcích trávy mezi původním porostem rostliny flax. Postavíme stan, dáme fazole s mletým hovězím masemk večeři a jdeme ještě na procházku na výhled směrem na Purpoise Bay a útesy. V zátoce prý bývají vidět i delfíni Hecktorovy a je vyhlášená u surfařů, které tu potkáváme večer i ráno. Dnešní přejezd Te Anau Milford Sound Curio Bay byl asi 529km…

9.1.2014 čtvrtek
Ráno si za odměnu přispíme asi do 9. Po 10 vyrážíme na Curio Beach. Pláž je známá díky zkamenělému lesu a kolonii 89 párů tučňáků žlutookých. Ty bohužel neuvidíme. Včera večer by na jejich pozorování byla lepší doba, to jsme ještě nevěděli. Snad příště :). Po návštěvě pláže se vracíme nějakých 20km po včerejší cestě a bereme plnou nádrž. Pak pokračujeme opět k pobřeží a jdeme se projít ke Slope Point, nejjižnějšímu místu jižního ostrova Nového Zélandu. Jako v celém Catlins tu pořádně fouká. Je až legrační, jak jsou všude na pobřeží k vidění stromy, které kvůli věčným větrům od oceánu rostou jen po směru větru. I v bezvětří 17 vypadají, jakoby pořád vlály. Ze Slope Pointu se vracíme na Southern Scenic Route a zastavujeme na krátké procházky k vodopádům. Nejdřív Mc Lean, pak ke dvojici Matai Falls a Horshoe Falls. U městečka XXX stavíme na procházku po pláži naproti skalám, které připomínají anglický Dover. Fotíme chaluhy. Pokračujeme dál. Před návštěvou Nugget Pointu se ještě rozhodneme ubytovat v Kaka Pointu. Rychlá večeře a vyrážíme za tučňáky. Dnes už víme, že nejlepší čas je před setměním. V půl 8 jsme na Roaring Beach před nugget pointem. Scházíme k pozorovatelně tučňáků a už po cestě se podle ostatních lidí dá poznat, že se něco děje. Na pláži pod pozorovatelnou postupně vyplouvají z vln tučňáci. Jeden po druhém se kolíbají z vln na písek uschnout a pak přes kameny pokračují ke svým hnízdům v podrostu. Vidíme jich takhle vylézt asi 67, je to parádní podívaná. Po tučňácích se jdeme ještě podívat na maják na Nugget point. Přesto, že je po 9 večer, tady na jihu je sluníčko ještě relativně vysoko na obloze a na procházku nám vyjde ještě parádní světlo. Trochu nám to tu připomíná Cape Reinga. Dole na skalách jsou vidět a slyšet lachtani. Nugge Point se jmenuje podle toho, že jednotlivé skálykameny rozseté na špičce mysu mají připomínat zlaté nugety, valouny…

10.1.2014 pátek
Ráno v kempu v Kaka Point děláme ke snídani druhou dávku palačinek s javorovým sirupem. V kuchyni se dá se Sany do řeči pán ze Skotska. Když se dozví, že jsme z Čech, už se jen zasměje, protože vchází jeho přítelkyně Jana a dál už se bavíme česky. Doma se pak dozvíme, že je to spolužačka Vojtovýho táty. Dá se říct, že to je prví pořádné setkání s Čechy, naštěstí opravdu milé. Z Kaka Poindu vyrážíme do nedalekého Dunedinu. Polem poledního zajdeme do zdejšího ička informovat se na poloostrov Otago a možnost vidět albatrosy. Pak si dáme hodinku rozchod po městě. Motáme se v centru, marně hledáme bankomat, zajdeme na zdejší nádraží a na zpáteční cestě koupíme ve zdejší seafood vývařovně pekelně mastné a výborné fish & chips a k tomu půl tuctu mušlí. Oběd zbaštíme v parku před First Church a vyrážíme směrem na Taiaroa Head úplný sever poloostrova. Jdeme se podívat na vyhlídku, jestli úplně náhodou nebudeme mít štěstí vidět albatrosy i zadarmo. Pak zamíříme do Royal Albatros Centre na prohlídku s průvodcem. Nejdřív koukneme na krátké video o ptácích, pak chvíli povídá ještě průvodce, potom už se jdeme podívat na 34 hnízdící páry z pozorovatelny. Je docela šok vidět albatrosa vycpaného a uvědomit si tak, jak obrovský pták to oproti rackovi je. S rozpětím křídel 3m je impozantní! Taky je krásně vidět, s jakou lehkostí a elegancí v obrovském větru létá. Prostě jen roztáhne na několikrát složená křídla a začne plachtit. Ani se nenamáhá máváním křídly. Po prohlídce odjíždíme z poloostrova Otago přes Dunedin dál na sever. Navečer zastavujeme na pláži Moeraki, podívat se na podivné kulaté balvany. Ubytujeme se v kempu kousek od pláže Herbert Forest Camping Grounds. Parádní soukromý kemp v lese. Večer ještě sjedeme do blízkého Oamaru, ale cena za shlédnutí místní kolonie malých tučňáků modrých se nám zdá už moc. Alespoň se tedy projdeme chvilku po centru a vracíme se zpět do kempu.

11.1.2014 sobota
Ráno se nám povede v kempu nechat umytý kastrůlek s pokličkou, škoda :(. Na dnešek je v plánu přejezd k Mt. Cook. Čeká nás něco kolem 250ti km. V polovině cesty z Oamaru na Twitzel se začnou na obzoru rýsovat hory a ukazuje se slunko. Zastavujeme na výhledy u několika přehrad na řece Wai XXXX . Barva vody a na pozadí hnědé kopce, je to nádhera! Stavíme čím dál častěji, protože voda v ledovcových jezerech se zdá být až neskutečně tyrkysová. Nejde nezastavit. Odpoledne dojíždíme k jezeru Pukaki, podél kterého už míříme k Mt. Cooku. Nezvykle brzy se ubytujeme v kempu na severním břehu jezera. Rychle uvaříme těstoviny s lososem a vyrážíme na nádhernou 4 hodinovou procházku Hooker Valley Track. Na trase jsou 3 lanové mosty, otevírají se neuvěřitelné pohledy na okolní hory a hlavně na MT. Cook. Dojdeme na vyhlídku na Hocker Glacier a k ledovcovému jezírku, kde plavou kry. Fotíme, užíváme sluníčka a nádherných výhledů. Při zpáteční cestě už jdeme skoro sami, je to krása. Počasí dneska přeje, takže vyrážíme ještě na procházku k Blue Lakes a Tasman Glacier. To je Veliké údolí se spoustou ledovcové suti, ve které je vidět, jak moc za poslední desetiletí ledovec ustoupil. Blíží se 9 večer a sluníčko se už ztrácí z údolí. Zastavujeme se ještě v hotelu Hermitage v Mt. Cook Village. Prohlížíme knížky a lehce nakupujeme v místním krámku se suvenýry. Po setmění se vracíme do kempu a kolem půlnoci vyrážíme ještě jednou směrem k horám fotit noční oblohu. Kolem Mt. Cook a jezera Tekapo jsou vyhlášené oblasti pozorování noční oblohy bez světelného smogu. Při cestě nám bohužel vběhnou pod kola 3 králíčci… Snad to za Vojtíkovou Mléčnou dráhou bude stát :).

12.1.2014 neděle
V noci máme o zábavu postaráno. Fouká tak, že vítr prohýbá tyčky od stanu a chvílemi nám tropiko přistává na hlavě. Někdy kolem 3 ráno se Sany přesouvá spát do auta. Vojtíka vichřice nijak neruší a pohodě ve stanu spinká dál. Ráno se probouzíme už do deště, jak slibovala předpověď počasí. Ani se nechce věřit, že včera jsme měli na procházku bezchybný slunečný den. Vzhledem k dešti a tomu, že počasí vypadá dost vytrvale, rozhodneme se už dnes (o den dřív) sbalit a přejet k jezeru Tekapo v naději, že tam třeba bude už lépe. Celý přejezd asi 100km prší. Zastavujeme na vyhlídce, kde jsme před 24 hodinami fotili Mt. Cook, nikde nic, všude jen mraky :). K jezeru Tekapo dojíždíme za deště kolem poledního a zacheckinujeme se v kempu hned u jezera. Jdeme na chvíli do městečka. Když přestane pršet, usušíme ve větru stan a postavíme ho. K večeru se obloha úplně roztrhá a vyklube se sluníčko. Kolem 7 večer vyrážíme na kopec nad jezerem Mt. John, kde jsme se odpoledne byli podívat autem na observatoř. Je krásný večer. Na vyhlídce v půli cesty chytáme zlatou hodinku, výhledy na jezera a kopce kolem jsou vážně nádherné. Při cestě nahoru lehce ztratíme cestu a vyjdeme na silnici vedoucí k observatořím. Silnice je už takhle večer zavřená, takže nás po chvíli výstupu těsně před vrcholem vykážou. Zpátky se vracíme tedy stejnou cestou, jen trochu rychleji, abychom to stihli ještě za světla. Před 10 se vracíme do kempu, lehce promrzlí, ale jinak dobrý…

13.1.2014 pondělí
Počasí se v noci naštěstí nezkazilo a probouzíme se do sluníčka. Po snídani vyrážíme 19 obhlídnout severnější část jezera po Peninsula Walk. Cestička vede po ovčích pastvinách takřka bez stromů. Pěkně to tu fučí a zároveň svítí sluníčko, výhledy na jezero a hory kolem jsou nádherné. Užíváme si focení. Fotíme i na malý foťák, abychom mohli nějakou tu fotku dát z provokace na Facebook. Cestou zpátky se s námi dává do řeči jedna australanka, která nám vypráví, že navštívila prahu se svojí maminkou, když byly na pozvání německé vlády navštívit Berlín, odkud její maminka, coby židovka, před válkou utekla… Na Peninsula Walk strávíme asi 2 hodinky. Pak pokračujeme po silnici dál k Alexandrina Lake, což je rovněž ledovcové jezero kousek od Tekapo, ale už nemá tak smaragdovou barvu. Ze břehu fotíme párek kachen s oranžovou chocholkou. Prý žijí jen ve vodě. Před námi poměrně zručně manévrují v silném protiproudu, takže na tom asi něco bude :). Jdeme se projít nahoru na kopec, abychom viděli jezero i z vrchu. Shora se otevře parádní výhled i na Lake Tekapo a menší jezírko McGregor přímo za námi, přičemž každé z jezer je jinak barevné. Nahoře opět pěkně fučí. Rackové mají co dělat, aby to uplachtili a my taky, aby nás to nesfouklo. Cestou zpět do vesnice se ještě jednou zajedeme podívat na MT. John na observatoř, abychom si výhledy na Lake Tekapo vyfotili i shora za pěkného počasí. Odpoledne skočíme do krámku pro steak, brambory a vínko, abychom dobrou večeří oslavili náš v podstatě poslední normální večer na NZ. Zítra už máme v plánu přespat v autě. Na kase nás obsluhuje asi 14ti letý kluk. Oba nás s Vojtou napadne, jestli mu budeme muset ukazovat pasy kvůli věku a jestli k sobě kvůli vínu bude muset zavolat nějakého staršího prodavače. Když dojdeme na řadu opravdu po nás chce ukázat ID. Sany se neudrží a zeptá se kolik mu je 🙂

14.2.2014 úterý
Ráno jsme se probudili do krásného počasí. Sbalili jsme stan a šli se plácnout na pláž k jezeru Tekapo. Sledovali jsme vodní lyžaře a užívali poslední chvíle na tomto dokonalém místě. Kolem poledne jsme vyrazili na cestu do Christchurch. Občas jsme udělali malou zastávku, ale jinak jsme jeli skoro přímo po silnici připomínající Českou republiku do hlavního města jižního ostrova. Cestou jsme se dohodli, že vypustíme prohlídku města a místo toho jsme jeli na nádherný poloostrov Banks. Nádherné málo obydlené místo. Všude ovečky…. Našli jsme si hezké místečko, kde jsme sbalili věci na zítřejší přelet, rozloučili jsme se s NZ přírodou a popojeli asi 30km před Christchurch, kde jsme v autě přespali.

15.2.2014 středa
Ráno budíček hodně brzy. Přejeli jsme k letišti. Tam Sany s věcma vystoupila a Vojta jel vrátit naší mazdičku do autopůjčovny asi 3km za letiště. Sešli jsme se na letišti. Do letadla jsme nastoupili kolem 7 ráno. Přelet do Aucklandu byl parádní. Krásné výhledy na Golden Bay, Mt. Egmont… V Aucklandu jsme strávili celý den v centru u přístavu. Večer nás čekal přelet do Sydney…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *